Arabská ropa a o zlato

30.01.2012

Arabové nevěří papírovým penězům a dluhům jako formě bohatství.

Když svět začal mít zájem o jejich rozsáhlé zásoby ropy, uvědomili si, že sedí na zlatém dole. Až na to, že jejich zlatem byla ropa. Pro ropu nemají sami žádné použití, ne v tom měřítku jako my na západě, ale její výměna za zlato by z nich učinila boháče.

Obchod s ropou fungoval bez větších zádrhelů až do roku 1971, kdy Nixon zrušil směnitelnost dolaru za zlato. Arabové si do té doby mohli dolary získané prodejem ropy měnit za americké zlato a protože byl dolar vůči němu silně nadhodnocen, byli s jeho množstvím spokojeni. Když byla směnitelnost dolaru zrušena, vypukl chaos. Cena zlata i ropy vylétla nahoru a Arabové zavřeli kohout. Američané i Evropa chtěli levnou ropu, protože drahá ropa by jim neumožnila ten druh rychlého ekonomického rozvoje, kterého jsme byli během druhé poloviny dvacátého století svědky. Ropa musela být levná, aby to celé fungovalo, ale bez pevné vazby dolaru na zlato trh rozhodl, že zlato bude drahé, a tudíž bude drahá i ropa.

Byla uzavřena dohoda: my vám budeme dodávat levnou ropu, vy nám budete platit nízkou dolarovou cenu za barel a zbytek se vyrovná ve zlatě. Zlato je konec konců to, co Arabové chtěli, nikoliv dolary. Oni sami by byli ochotni přijímat platby jen ve zlatě, ale takové řešení by bylo nepřijatelné ze dvou důvodů: odběratelé by rychle přišli o zlato a cena zlata na trhu by prudce vyrostla, protože zlato by se stalo měnou používanou k mezinárodnímu obchodu s ropou. To by položilo dolar.

Západní centrální banky tedy přišly s následujícím nápadem: budeme držet cenu zlata hluboce pod jeho skutečnou hodnotou, která by se jinak ustanovila na trhu při jeho svobodném obchodování, a to nám umožní dodávat Arabům zlato, aniž bychom přicházeli o naše zlaté rezervy. Arabové si zlata cenili mnohem výše, než byla jeho uměle snížená tržní cena, takže samotné množství dodávaného zlata by nebylo tak velké. Mělo být dodáváno přímo z dolů tak, že centrální banky prostřednictvím BIS vždy našly ochotného poskytovatele, který zlato k vyrovnání Arabů poskytl, a výměnou dostal forward kontrakt na dodání stejného množství zlata přímo z dolu. Důl dostal zaplaceno v nízké tržní ceně, a forward kontrakt byl jistěn centrálními bankami, aby poskytovatel zlata měl jistotu, že své zlato dostane zpět. Obchod s Araby probíhal mimo otevřený trh, aby jejich poptávka po zlatě nezvyšovala cenu.

Celý systém fungoval dobře až do devadesátých let. Západ dostával levnou ropu na svůj rapidní ekonomický rozvoj, zatímco Arabové dostávali své zlato a všichni byli spokojeni. Centrální banky dokázaly dodávky zlata Arabům více méně pokrýt z produkce dolů, a nemusely se tak vzdávat svých zlatých rezerv. Cena zlata na otevřeném trhu byla držena dole prostřednictvím trhů s papírovým zlatem. Zhroucení papírového zlata a vzestup fyzického, což drželo nákupy fyzického zlata jinými investory dole a nezatěžovalo tak centrální banky a jejich zásoby zlata, ani schopnost dolů produkovat dostatečné množství zlata na zaplacení levné ropy. Všichni na systému vydělávali, a jedinou cenou za to byla potlačená cena zlata a uměle snížené zisky dolů. Pro všechny to byl výhodný obchod.

V devadesátých letech se ale tento systém začal rozpadat. Udály se dvě věci, které ho destabilizovaly.

USA a v menší míře země západní Evropy, se vydaly na cestu stále vyššího konzumu, který nedokázaly financovat ze své produkce. Hromadění dluhů, mohutná kreditní expanze a nestabilní investiční bubliny začaly hnát cenu zlata nahoru, a zároveň destabilizovaly mezinárodní dolarový měnový systém.

Jak začalo být zlato stále více nakupováno, začalo se ho v systému nedostávat, a bankám hrozila ztráta jejich rezerv. Centrální banky jsou si stejně jako Arabové dobře vědomy skutečné hodnoty zlata, a neobchodují s ním na otevřeném trhu za tržní ceny, pokud nemusí. Jejich obchody probíhají přes BIS fungující jako clearingový dům, a cena zlata, kterou na mezibankovním trhu vidí ony, je mnohem vyšší než ta na otevřeném trhu.

Druhá věc, která se v devadesátých letech změnila, bylo, že si Asie uvědomila, že zlato prodávané na otevřeném trhu je hluboce pod jeho skutečnou cenou, a začala nakupovat. K tomu se přidala přirozená poptávka po zlatě z jejich zemí spojená s padajícími kreditními bublinami, které vedly lidi k převodu svého majetku do fyzického zlata. Poptávka po zlatě se prudce zvýšila a centrální banky začaly ztrácet kontrolu. Během druhé poloviny devadesátých let byla jeho cena sražena mohutnou expanzí papírových trhů, což ale začalo klást zvýšené nároky na zlaté rezervy centrálních bank. Pokud by měly držet cenu zlata dole a zároveň uspokojit Araby i Asii, rychle by o své zlato přišly, protože doly nestíhaly produkovat. Ztráta zlatých rezerv byla nepřijatelná. Koncem devadesátých let byly mezi centrálními bankami uzavřeny dohody o omezení prodeje a půjčování zlata do systému papírových trhů a cena zlata začala po pádu dotcomové bubliny trvale růst.

S ní začala růst i cena ropy. Až se dolar v dohledné budoucnosti zhroutí docela a s ním i levné papírové zlato, stane se fyzické zlato prostředkem vyrovnávání obchodu s ropou. Její cena nebude nízká. Protože drahá ropa nemá pro naše země žádný význam. Bude to jediná cesta, jak získávat levnou ropu a zároveň nepřijít o zlaté rezervy. Dolům bude vnucena dohoda, podle které budou dostávat za produkované zlato zaplaceny výrobní náklady a fixní zisk, a jejich produkce bude používána k platbě Arabům, ke kterým se přidají i ostatní vývozci ropy. Protože ropné státy většinou exportují mnohem více než dovážejí, je těžké si představit, že by bylo možné bilanci obchodu s nimi vyvážit takovým způsobem, aby západní země nezažily silný odliv svého zlata do Arábie a jinam. To je také důvod, proč nemá smysl zvažovat nákup akcií zlatých dolů. Doly budou v podstatě znárodněny. Vývozci ropy pohádkově zbohatnou. Ti, kteří nemají rezervy ropy, zlata nebo zlaté doly, se dostanou do problémů. Ti ostatní si budou schopni zajistit dodávky levné ropy za výrobní cenu zlata. 

<< späť